Jmenuji se Jana Šemberová (*1976), s partnerem a mými dvěma dětmi žiji a pracuji v Olomouci, tvořím pod uměleckým jménem Janoko. Jsem členkou Spolku olomouckých výtvarníků kolem galerie Caesar.
Zabývám se převážně malbou, kresbou a tvorbou módních doplňků z kůže. Pořádám kurzy ručního šití z kůže, plenéry, kurzy kresby a malby pro dospělé a přípravu na talentové zkoušky na SŠ.
Mými životními krédy jsou udržitelnost, ekologie, pomalé tempo, jsou mi blízké myšlenky budhismu. V tvorbě se inspiruji přírodní objemy a liniemi, které se pokouším zachytit jak v obrazech, tak v designu, svou práci vnímám jako jeden celek – design v obrazech – malba v designu. Pracuji s estetikou respektující přírodu i člověka.
Témata k obrazům „sbírám“ při putování krajinou. Pozoruji tvary, barvy, struktury a pohyb. V podstatě by se dalo říct, že jsem spíše sběratelkou než malířkou, obrazy vznikají jako odpověď mého nitra na působení síl přírody. To podstatné z obrazů vznikne už v krajině, při tvorbě v ateliéru se pak pokouším o vyjádření sesbírané energie v dialogu se sebou, s mou romantickou, mystickou duší.
Téma zvířete se poprvé objevuje v mých obrazech společně s počátkem vlastní výtvarné terapie. Zvíře jako průvodce, jako totem, který indiánské kultury vzývaly pro ochranu kmene, pro hojnost, pro přivolání deště, pro dobrý lov, pro přisouzení vlastností zvířete člověku. Podnikla jsem dobrodružnou virtuální cestu přes naši Zemi. Setkala jsem se takto s tvorbou kmenů Jižní a Severní Ameriky, Afriky a Sibiře a z tohoto období vznikla série koláží totemových zvířat s názvem „Šamančino oko“, kombinací textilií, malby a vyšívání. V tomto období jsem si také začala uvědomovat tu tenkou hranici mezi přijatelným a kýčem. V některých malbách jsem byla vyloženě za hranicí a zkoumala jsem pocity a hlavně otázky, které mě u toho napadaly.. co je to vlastně kýč a proč je tak nepřijatelné tvořit naivně, sentimentálně a „líbivě“. Mohou být obrazy, které jsou tvořeny z opravdovosti a jsou autentické, vůbec označeny jako brak?? Má na to vůbec někdo právo a neříká tím vlastně o tvůrci, že on sám je brak? Proč se stydíme za své jemné, pěkné a sentimentální nitro?
Po zvířecím období přišel přesun ke studiu buddhismu a východních filozofií. „Navštívila“ jsem Indii a Tibet a prozkoumala posvátnou geometrii a tvorbu Yanter, posvátných hinduistických obrazců. Velkou inspirací je mi také japonský akvarel.
Při všech těchto tematických odbočkách je ale vždy patrná hlavní linii mé tvorby, ke které se vracím. Má tvorba nyní směřuje k jednoduchosti bytí a tichu a je úzce spojena s místem a časem, kde se fyzicky nacházím, nebo kam směřuji. Touha spařit a pocítit je taktéž přítomna. Společně s přírodou procházím fázemi, které korespondují s ročními dobami, s cykly. Tato spirála je ovlivněná i mým ženským cyklem, je možné pozorovat proměny témat, barev, temperamentu maleb. Jedinečnost člověka, který je součástí přírody, je důležitou myšlenkou mé tvorby a promlouvá o vzájemné závislosti, neoddělitelnosti a propojení mezi nehmotným prostorem mysli/duše/těla.
Stále častěji také uvažuji o zprávě, kterou chci obrazy předat, na odkaz tomuto světu. Obrazy vnímám jako odraz toho, co v sobě nosíme a jak reagujeme na výzvy, které přicházejí zvenčí. Reaguji tím, že si vytvářím prostor, který je jednoduchý, čistý, tichý, soucitný a láskyplný. Je protipólem toho, co se děje „venku“. Byla bych ráda, kdyby se mi dařilo tyto zprávy skrze obrazy vyjádřit a zprostředkovat.